Chrám Svatého Michaela

Na nejvyšším skalnatém místě vnitřní části města Olomouce je postaven farní kostel sv. Michaela archanděla. Díky svému umístění tvoří jednu z nejvýraznějších dominant města a jeden z nejcharakterističtějších objektů městského panoramatu. Jeho dlouhá historie je spojena s dominikánským řádem.
Za vůbec první bezpečnou a nejstarší zprávu o existenci dominikánského konventu v Olomouci můžeme považovat list papeže Řehoře IV. Z roku 1234, určený převorovi a bratřím kazatelům v městě Olomouci. O tři roky později týž papež vyhlašuje odpustky každému, kdo po přijetí svátostí přispěje na výstavbu kostela a kláštera. Předpokládá se dokončení kostela v 60 letech 13. století. Současně s výstavbou kostela probíhalo budování definitivních objektů klášterních, zvláště kapitulní síně a dormitáře (společná ložnice mnichů).
Původní podobu ranně gotického konventního kostela. Sv. Michaela neznáme. Tento kostel postihlo na přelomu 14. a 15. století dvojí zničení. V roce 1398 při velkém požáru shořel údajně kostel i klášter. Následky ničivého požáru nebyly ještě ani odstraněny, když již v roce 1404 klášter znovu vyhořel. Četnými sbírkami, které organizovali dominikáni, dary a odkazy se podařilo napravit způsobené škody.
Z 80. let 15. století pochází masivní hranolová pozdně gotická věž po pravé straně západního průčelí. Její výstavba začala roku 1482 a měla funkci samostatně stojící zvonice.
Na místě tohoto kostela, značně poškozeného za švédských válek byl od roku 1676 budován nový kostel barokní. Autorem projektu byl Giovanni Pietro Tencalla, císařský architekt a inženýr ve Vídni. Tento známý architekt, původem z Bisanne v dnešním Švýcarsku, projektoval také přestavbu Kroměřížského zámku, přestavbu Klášterního Hradiska, poutní kostel sv. Anny ve Staré Vodě. Přestavba svatomichalského kostela v duchu ranného baroka se stala nejvýznamnější stavební akcí 2. poloviny 17. století v Olomouci.
Délka kostela je 59 m, šířka 20 m. Tři kopule zvěstují tajemství Nejsvětější Trojice. Celková výška střední kopule je 37 m, výška bočních kopulí je 28 m. Fresky v kopulích jsou od Matouše E. Pizka. Nad střední kopulí se vznáší osmiboká lucerna uprostřed s holubicí, znázorňující Ducha svatého. Pod ní jsou v osmi polích fresky znázorňující: Zvěstování Panny Marie, Klanění pastýřů Ježíškovi, Tři králové v Betlémě, Dvanáctiletý Ježíš v chrámě, Křest Pána Ježíše, Vzkříšení Ježíše a Kristus Král na trůnu (původní fresky od Ferdinanda Nabotha). Mezi okny východní stěny kopule se nachází trofejemi opatřený erb Jiřího Fuchse z Kautenberku - olomouckého pevnostního velitele, který v roce 1676 přispěl na výstavbu kostela.
Ve spodní části všech tří kopulí jsou rovněž freskové obrazy. Pod střední kopulí jsou znázorněni čtyři církevní učitelé, pod kopulí Boha Otce jsou archandělé - Rafael, Gabriel s Pannou Marií a Anděl Strážný. Pod kopulí Boha Syna čtyři evangelisté - Matouš, Marek, Lukáš, Jan.
Nad vstupním portálem je deska připomínající zásluhu olomouckého arcibiskupa Rudolfa Jana o úpravy exteriéru kostela v roce 1829. Letopočty 1707 a 1829 jsou vyjádřeny chronogramem. Při této úpravě byly do výklenků po stranách vchodu umístěny pískovcové sochy Spasitele a Panny Marie, které zhotovil olomoucký sochař Ondřej Zahner a byly původně umístěny na ohradní zdi hřbitova při kostele Panny Marie na Předhradí (dnešní náměstí Republiky).
Nový kostel vysvětil 9. května 1707 olomoucký světící biskup František Julius z Braidy. Zanedlouho po vysvěcení však došlo k opětovné zkáze a následným úpravám. 21. července 1709 v noci vypukl v Olomouci strašný požár, který během čtyř hodin obrátil v popel 349 domů, faru a kostel sv. Mořice, klášter a kostel dominikánů, i kostel sv. Kateřiny s klášterem dominikánek. Následné úpravy pokračovaly nejméně 20 let. V roce 1711 pořídili dominikáni novou kostelní dlažbu, načež následovalo zakoupení kostelních lavic a varhan. Z této doby pochází i oltář Matky Boží čenstochovské a sochy apoštolů na pilířích.
Hlavní oltář byl pořízen za převora Tomáše Pleinera roku 1730. Je ozdoben kopií obrazu sv. Michaela archanděla, jehož originál od Quida Reni je v kapucínském kostele v Římě. Po stranách jsou pozlacené sochy 4 západních církevních učitelů: sv. Ambrože, Augustina, Řehoře Velikého a Jeronýma. Na vrcholu socha Panny Marie Neposkvrněné z novější doby (1898).
Dvě sousoší - Radost a Bolest Panny Marie jsou z kararského mramoru a byla zhotovena v Mnichově roku 1904.
Chrámová loď je lemována čtyřmi bočními oltáři zasvěcenými: na severní straně sv. Janu Sarkandrovi a sv. Šebestiánovi, na jižní straně sv. Filoméně a P. Marii.
Na barokní kazatelně je sousoší Panny Marie, podávající růženec sv. Dominikovi.
Varhany pocházejí z roku 1706 od brněnského varhanáře Davida Siebera a jsou ozdobeny sochami od řezbáře Thomasbergera. Původně byly umístěny v kostele na Klášterním Hradisku. Po zrušení kláštera byly zakoupeny roku 1793 pro kostel sv. Michaela.
Ke kostelu byla roku 1380 přistavena v gotickém slohu kaple sv. Alexeje, zasvěcená původně Panně Marii. V letech 1470 - 1483 byla na jižní straně kostela přistavena křížová chodba v gotickém slohu. V křížové chodbě jsou umístěny čtyři oltáře, které sem byly přemístěny při poslední úpravě interiéru kostela v letech 1894 - 1898. Z tehdejší doby pochází obložení pilířů umělým mramorem a barevná okna.
Při severní zdi (od bývalé ZŠ) jsou postaveny barokní sochy, znázorňující tajemství bolestného růžence. Byly sem přemístěny z křížové cesty pod tabulovým vrchem (1904).
Josefínskými reformami byl dominikánský konvent v Olomouci 26. července 1784 zrušen. Týmž dekretem byl kostel sv. Michaela prohlášen za farní. Budovu dominikánského kláštera zaujal arcibiskupský kněžský seminář, část někdejšího kláštera připadla nově vytvořené faře.