Sv. Tarsicius

Postavení: akolyta, mučedník

Patron: akolytů, ministrantů, dělníků

Atributy: hoch, hostie, kameny, lilie

Z LÁSKY K EUCHARISTII POLOŽIL ŽIVOT...

Narodil se v roce 188 ve městě Tarsu (odtud Tarsicius – z Tarsu), + 14. 8. 200 v Římě. Pocházel z rodiny váženého římského občana. Spolu se svými rodiči uvěřil v Pána Ježíše a přijal křest. Brzy osiřel a byl vychováván u zbožného strýce v Římě, kde chodil do školy. Oba rodiče ztratil a jeho životní silou byla víra a láska k Ježíši, kterému chtěl z celého srdce sloužit. Křesťané se tehdy i s papežem Štěpánem I. museli ke slavení mše svaté scházet tajně z důvodů krutého pronásledování. A přesto se víra v Pána Ježíše šířila. Ti, kteří ho neznali, poznávali jeho lásku z chování těch, kteří s ním žili. Toto je povinností křesťanů všech dob. Zajatí křesťané svou sounáležitost s Kristem nezapírali, ale byli ochotni přijmout mučednickou smrt s radostným vědomím, že se setkají s Ježíšem tváří v tvář a budou prožívat účast v Boží lásce. Proto jejich svědectví bylo velmi účinné. Byl to římský školák a křesťan, malý chlapec, který žil v době pronásledování prvotní církve. Žil v době největšího pronásledování křesťanů ve 3. století v Římě. Musel být chytrý, musel mít postřeh, musel mít velikou víru v Boha, aby se nebál. Vězení byla tehdy přeplněna věřícími v Krista. Skupina římských křesťanů, uvězněných pro víru, byla odsouzena k smrti a před svou popravou chtěli naposledy přijmout Ježíše v eucharistii. Podařilo se jim poslat tajnou zprávu biskupovi. Nikdo z dospělých se nemohl k uvězněným křesťanům dostat, aby je povzbudil a přinesl jim poslední posilu před smrtí - Tělo Kristovo - Eucharistii. Kněz nebo jáhen by byl římskými vojáky okamžitě zatčen a popraven. Po jedné mši svaté v katakombách (podzemních pohřebištích), kde se křesťané tajně scházeli, se biskup zeptal: "Kdo má odvahu donášet uvězněným bratřím a sestrám svaté přijímání?" Přihlásil se jeden přisluhující hoch Tarsícius, kterému v té době bylo asi 12 let, nabídl se, že svaté přijímání vězněným donese, vycházel z předpokladu, že jako malý chlapec nebude tak nápadný a řekl: "Otče, pošli mne, jsem ještě malý, mě nikdo nebude podezřívat. Já určitě proklouznu!" Biskup zvážil jeho slova a souhlasil. Tarsicius dostal pouzdro s Eucharistií (tzv. „bursu“) a pověsil si jí na krk pod oblečení. Stal se pravidelným návštěvníkem vězňů. Podařilo se mu skamarádit s jedním důstojníkem císařovy stráže, který byl tajným křesťanem. Ostatní dozorci a vojáci si na Tarsicia tak zvykli, že jim vůbec nebylo podezřelé, proč do vězení chodí. A on přitom zajatcům tajně pašoval Pána Ježíše. Měl ho na prsou v malé schránce. Při jedné cestě do vězení jakmile Tarsicius vyšel z města Salarskou branou potkal rozdováděné kamarády. Zvali ho, aby si s nimi šel hrát. Tarsicius ale s díky odmítl a řekl, že má právě nějakou povinnost. "Proč seš tak vážný a proč nemáš čas?" - "Co to neseš pod pláštěm?" - vyzvídal jeden kamarád. "To je mé tajemství!" - odpověděl Tarsicius. "Ukaž nám ho!" - křičeli kluci. "To nemohu." - řekl rázně. Ale kluci byli stále zvědavější, začali na něj dorážet a bránili mu odejít. Nakonec jeden z nich zvolal: "Vždyť je to křesťan!" Tarsicius se jim vysmekl a začal utíkat. Kluci hned vyběhli za ním a protože ho nemohli dohonit, začali po něm házet kameny. Jeden ho zasáhl do hlavy a Tarsicius upadl. Tlupa kluků ho dohnala a začali ho mlátit. Přidali se k tomu i kolemjdoucí. Napadlo ho, že když nezachrání sebe, musí zcela jistě ochránit Pána Ježíše. Musí zabránit jeho zneuctění za každou cenu. Proto pevně svíral schránku s Eucharistií. Přestože jej surově kopali a snažili se mu ji vytrhnout - nepovolil. Chlapec byl těžce raněn. Naštěstí se zde objevil onen důstojník, který Tarsicia znal. Rozehnal rozbouřený dav s tím, že prý chlapce osobně předá k potrestání. Vzal ho do náručí a odnesl k sobě domů. Tarsícius mu z posledních sil předal nádobku s posvěcenými hostiemi a pověřil ho úkolem donést sv. přijímání uvězněným. Pak on sám z rukou vojáka přijal Krista v Eucharistii a na následky zranění zemřel. Důstojník pak dokončil jeho úkol. Křesťané Tarsiciovo tělo s velkou úctou pohřbili v katakombách. Zpráva o jeho statečnosti se v Římě rychle roznesla a úcta k němu se pak rozšířila po celé tehdejší církvi. Bylo mu 12 let. Dal se utýrat, aby nebyla zneuctěna Nejsvětější Svátost. Pohřben v katakombách na Via Appia. Znázorňuje se se svatou hostií.

Má titul mučedník Nejsvětější Svátosti (martyr Eucharistiae).

Jeho životopis napsal v r. 320 v jedné své básni 37. papež sv. Damas I. V církevním kalendáři má svátek společně se sv. Maxmiliánem Kolbem. Hlavní patron ministrantů. V některých kalendářích je jeho svátek 15. 8., kdy se v církvi slaví Nanebevzetí Panny Marie.

Stal se díky tomu patronem ministrantů a akolytů.

Tento první mučedník eucharistie byl pohřben v Kalixtových katakombách u Via Appia.

Sv. Dominik Savio

Narodil se 2. dubna 1842 v v San Giovanni di Riva, blízko Chieri v severní Itálii. V chudé rodině, která však byla bohatá vírou. Jeho otec byl kovářem. Od pěti let ministroval. Podobně jako mnoho chudých chlapců v té době pomáhal rodičům na poli a před prací navštěvoval dvouletou základní školu, která byla pro mnohé jediným zdrojem vzdělání. Jeho životním heslem bylo: „Raději smrt, než hřích.“Když bylo Dominikovi sedm, dovolil mu místní farář kvůli jeho velké touze přistoupit ke svatému přijímání. V té době se většinou udílelo až ve dvanácti. První svaté přijímání bylo pro Dominika velkým zážitkem. Zapsal si tehdy do deníku své celoživotní rozhodnutí:

- Budu se často zpovídat a k přijímání půjdu každou mši.

 - Budu světit neděle a zasvěcené svátky.

                               - Mými největšími přáteli budou sv. Josef a Maria.

                               - Raději zemřít než zhřešit.

Od devíti let chodil do školy každý den 8 km pěšky. Fyzicky nebyl moc zdatný, jinak ale vytrvalý, učenlivý a pilný. Žil neustálou snahou plnit dobře své povinnosti. Ve 12ti letech po ukončení základní školy Dominik velmi toužil pokračovat ve studiích. Tato možnost se mu naskytla v Turíně v oratoři Dona Boska. Setkal se s Donem Boscem a byl jím přijat ke studiu do Valdocca. Don Bosco se mu stal otcem a bezpečným vůdcem. Kněz Don Bosko tady vytvořil místo, kde shromažďoval chudé a osiřelé chlapce z Turína a okolí. Poskytoval jim přístřeší, možnost vyučit se řemeslu nebo studovat. Nejdůležitější byla ovšem Don Boskova přítomnost mezi hochy. Hrál s nimi různé hry, pomáhal jim ve studii a učil je základům křesťanství. Tímto způsobem se mu podařilo mnoho kluků přivést k Bohu. Po svém příchodu se Dominik s radostí zapojil do každodenního života oratoře, ochotně pomáhal zvláště slabším a nově příchozím. Dominik tak objevil obzory života prožívaného jako Boží dítě, v přátelství s Kristem a Pannou Marií, a vrhl se do dobrodružství svatosti, kterou pochopil jako úplné darování se Bohu z lásky. Modlí se, pilně studuje, je velmi oblíben. Osloven Don Boskovým ideálem Da mihi animas, chce zachránit duše všech; zakládá Společnost Neposkvrněné, ze které vzejdou významní pomocníci Dona Boska. Don Bosco viděl jeho čistotu a bezúhonnost a řekl mu: "Jsi z dobrého materiálu, z dobré látky." Dominik na to: "A k čemu bude ta látka dobrá?" - "Uděláme z ní pěkné šaty a darujeme je Bohu," odpověděl Bosco. A Dominik konstatoval s prosbou: "Já jsem látka, buďte tedy vy krejčím." Za dobrého vedení Dominik rychle dozrával a předčil své vrstevníky. Vysloužil si jméno Savio, což znamená "Moudrý". Při jedné slavnosti chtěl Don Bosco každému chlapci splnit přání. Dominik napsal své přání slovy: "Pomozte mi, abych se stal svatým." Don Bosco řekl: "Žádal jsi o hezký dárek. Na svatost je jeden speciální recept. Jsou v něm pro tebe důležité tři přísady:

1. Radost, veselost - to, co tě činí smutným, co tě zneklidňuje, odhoď pryč.

2. Plnění svých školních a náboženských povinností - buď pozorný, dělej dobře úkoly, připravuj se studiem a modli se rád.

3. Dělej dobro - vždy je někdo, kdo potřebuje tvou pomoc, kdo je vedle tebe. Podej mu pomocnou ruku, i když tě to bude něco stát.

A když dobře tyto tři věci smícháš, staneš se svatým.

Tak Dominik rozdával radost jak jen mohl, dobře se učil a rád zůstával dlouho u modlitby. Když mezi hochy začal někdo špatně mluvit, Dominik do toho hned začal vyprávět nějaký vtip nebo veselý příběh. Když starší kluci ve škole neslušně vtipkovali, nebo si prohlíželi všelijaké prapodivné časopisy, Dominik jim říkával: "To není pro mne, já si toho nevšímám." Samozřejmě, že si z něho dělali blázny a říkali mu, abynebyl jako malé děcko. "Nejsem ani děcko, ale nejsem ani čuně", odpovídal jim. Dominikovi spolužáci věděli, že má pravdu. Vážili si ho pro jeho odvahu. Jeho přáním bylo vystudovat a stát se knězem. Ke konci třetího roku v oratoři však Dominik onemocněl, takže nestačil ani na hry s ostatními, pak se musel vzdát i studia a cítil, že je to velmi vážné. Přijal pokorně rozhodnutí Dona Bosca, aby se vrátil k rodičům, kde se měl zotavit a mohl pak pokračovat ve studiích. S kamarády se rozloučil zvoláním: "Na shledanou tam, kde budeme navždy s Pánem!". Choroba se zhoršovala. Doma před smrtí ještě těšil zdrcené rodiče. Pak řekl: "Sbohem tatínku! Ještě jsem nikdy nespatřil něco tak krásného, jako vidím teď." Po těch slovech nemoc dovršila své dílo a Dominik vydechl naposled.
Když ve svých čtrnácti letech umřel, všichni jeho spolužáci i velký učitel Don Bosko věděli, že Dominik Savio byl svatý. Během velmi prostého života Dominik dovršil v několika málo letech cestu svatosti, skutečné vrcholné dílo Ducha
svatého a zároveň plod výchovné metody sv. Jana Boska. V Mondonii 9. března 1857 vyrovnaně umírá, šťasten, že se jde setkat s Pánem. Byl pohřben v basilice Panny Marie Pomocnice křesťanů v italském Turíně. Znázorňuje se ve svátečním oblečení, někdy se sv. Janem Boskem. Blahořečen byl v roce 1950 a svatořečen 12.6.1954. V roce 1957 jej papež Pius XII. ustanovil patronem ministrantů a studentů. svátek 6. května

Sv. Václav

Narodil se v roce 907 (908) na Stochově u Lán (nebo v Praze). + 28. 9. 935 (929) ve Staré Boleslavi. Syn knížete Vratislava I. a kněžny Drahomíry. Měl šest mladších sourozenců, mezi nimi bratra Boleslava a sestru bl. Přibyslavu. Byl vnukem Bořivoje a Ludmily. Vychovávala ho babička sv. Ludmila (16. 9.). Ta jako matka jeho otce Vratislava I. mu pro život dala cennější výbavu než jeho vlastní matka, Drahomíra. Naučila ho křesťanským zásadám, ctnostem, základům moudrosti i rozvaze. Uměl česky, latinsky, německy a řecky. Od mládí ministroval při mši svaté, i jako kníže připravoval hostie a pěstoval víno. Václav dospěl v panovníka, který ochránil český národ před podmaněním od nepřátel, usiloval o mravní i kulturní povznesení Čech a dal důkaz naší rovnocennosti s ostatními zeměmi Evropy. Vládl spravedlivě a laskavě, vykupoval otroky, byl statečný a nebojácný. Dával stavět kostely a povolával do Čech nové kněze. Mezi jeho významné ctnosti patřila silná vůle, hluboká zbožnost a mírumilovnost. Svým příkladem vedl lid z vlivů pohanství ke křesťanskému životu. Mnich Kristián o něm napsal: „Byl dokonalý ve víře, neboť všem chudým činil dobře, nahé odíval a hladové sytil. Měl rád chudé i bohaté, služebníkům Božím přisluhoval a zdobil mnohé kostely.“ Jeho bratr Boleslav nesouhlasil s jeho vládou, ani s křesťanstvím v Čechách. Pozval ho na pouť do kostela sv. Kosmy a Damiána na svůj hrad do (Staré) Boleslavi. Druhý den ráno 28. září 935 ho přepadl se svými služebníky u dveří chrámu a zavraždil. Za tři roky dal převézt jeho neporušené tělo do kostela sv. Víta v Praze. Císař Karel IV. nazval jeho jménem Pražský hrad i novou královskou korunu. Velkým ctitelem sv. Václava byl M. Jan Hus. U pomníku sv. Václava na Václavském náměstí v Praze se odehrávaly nejdůležitější události naší země. Znázorňuje se jako kníže, někdy na koni. Svátek svatého Václava 28. září byl v r. 2000 vyhlášen státním svátkem Den české státnosti – sv. Václav. Hlavní patron a dědic české země, český kníže a mučedník. Patron ministrantů a českých junáků. 

Svatý Alois

Narodil se 9. 3.1568 na hradě Castiglione u Mantovy v Itálii, + 21. 6.1591 v Římě. Byl prvorozeným synem ze šlechtické rodiny a otec hraběte Ferdinanda z Gonzagy na rodinném zámku Castiglione u Mantovy v Horní Itálii. Otec chtěl mít ze syna válečníka, matka ho vychovávala ve zbožnosti a bázni Boží. Otec chtěl mít z něho vojáka. Když mu bylo pět let vzal ho otec do armády. Po roce se vrátil domů. Matka ho vychovávala ke zbožnosti a od dětství ministroval. Ve věku deseti let složil Alois, jako páže u dvora ve Florencii, slib ustavičné čistoty. Silně ovlivněn osobností kardinála sv. Karla Boromejského v Miláně, od něhož Alois přijal ve svých dvanácti letech první svaté přijímání, zrálo v něm rozhodnutí vzdát se práv prvorozence na majetek ve prospěch svého bratra Rudolfa, zříci se celého dědictví a sloužit jen Bohu. Neměl rád vyučování a utíkal svému učiteli z hodiny a jezdil na koni. Učitel mu jednoho dne řekl: „Jak chceš jednou přikazovat, když neumíš poslouchat?“ Poslouchal Otce jezuity, když vyprávěli dobrodružné příběhy o jejich zakladateli a řádu. Rozhodl se stá t Kristovým vojákem. Přes odpor svého otce se vzdal prvorozenství ve prospěch mladšího bratra Rudolfa a v 17 letech vstoupil do jezuitského řádu, kde vystudoval teologii. Napsal několik knih pro mládež. Přisluhoval u oltáře a stal se ošetřovatelem nemocných. Všechno své další úsilí věnoval studiím a péči o těžce nemocné. Během těžké morové epidemie v Římě se Alois všemožně staral o nemocné, až se nakonec sám nakazil morem. V době jeho nemoci se o něho staral jezuita sv. Robert Bellarmin (17. 9.), který později dosvědčil jeho svatost. Zemřel ve věku 23 let. Jeho ostatky se nacházejí v kostele sv. Ignáce z Loyoly v Řím. Je patronem ministrantů, studentů a mládeže. Znázorňuje se v ministrantském oblečení a jeho dalším atributem je lilie, symbol duchovní čistoty, kříž, lebka a růženec. Řeholník, svátek 21. června