Vtělením se Ježíš stal dítětem. Stát se člověkem znamená přijmout tuto pokornou cestu, nevyhnutelnost, který začíná v pokoře početí v mateřské lůně, začíná v dětství. Co to však znamená, být dítětem? Je to především závislost, obracet se na druhé. Jako dítě je Ježíš závislý nejen na Bohu, ale také na lidech. Byl v lůně ženy, od které přijal svoje tělo a svou krev, tlukot svého srdce, svoje chování, svoje slova. Přijal život ze života jiné lidské bytosti. Skutečnost, že to, co je naše, pochází od druhých, není jen čistě biologický fakt. Znamená to, že Ježíš přijal i formy myšlení a pozorování, podobu své lidské duše od lidí, kteří existovali před ním, a nakonec od své matky. Znamená to, že řetězem svých předků chtěl sledovat bolestnou cestu, která vede od Marie až k Abrahámovi, a nakonec k Adamovi. Nesl v sobě váhu těchto dějin; žil ji a trpěl jí, očišťujíc ji od všech odmítnutí a omylů až po čisté „ano“. (2 Kor 1, 19)

Může nás překvapit, jaké důležité místo Ježíš přikládá tomu, aby každý člověk byl jako dítě. „Opravdu, říkám vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do nebeského království. Být dítětem tedy není pro Ježíše jen přechodným obdobím lidského života, které se potom úplně ruší. Avšak co přesně je charakteristické pro to být dětmi, že to Ježíš považuje za nenahraditelné? Je totiž jasné, že nejde o romantické přeměnění na malé děti, ale o nějakou hlubší souvislost.

Především si musíme uvědomit, že vlastní podstatné jméno, které určuje, kdo on je, je jméno Syn. Je možné říci, že toto jediné slovo v sobě bez pochyby shrnuje plnou podobu jeho života. Směřování jeho života, základní motiv a cíl, který ho formoval, je možné vyjádřit v jediné slově: Abba - milovaný Otče. Ježíš věděl, že nikdy není sám a až po poslední zvolání z kříže sledoval toho, kterého nazýval Otcem, byl plně zaměřený na Něj. Slovo syn je ale totéž co dítě. Mohli bychom tedy říci, že dětství získává v Ježíšově kázání takové důležité místo, protože nejhlouběji odpovídá jeho nejosobnějšímu tajemství, skutečnosti jeho synovství. Být dětmi v Ježíšově pojetí znamená naučit se říkat „Otče“. Jestliže toto vidím na tváři Ježíše - Syna, můžeme změřit obrovskou sílu, kterou skrývá toto slovo.

Dítě samo nevlastní nic. Aby mohlo žít, přijímá všechno od druhých a právě díky této své bezmoci a díky tomu, že nic nemá, je svobodné.

Být dětmi, znamená říkat „Otec“, být dětmi ale znamená i říkat „matka“. Co se Ježíš učí od své matky? Učí se říkat „ano“. Ne ledajaké ano, ale slovo souhlasu, které vždy dominuje a nikdy nezaváhá. Všechno, co chceš Ty, můj Bože. Hle, jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle Tvého slova. Toto je modlitba, kterou se Ježíš naučil od své pozemské matky, která byla na světě dříve než on, a kterou Bůh inspiroval, aby jako první vyslovila tato slova nové a věčné smlouvy.

V dětství se to, co je skutečně lidské, uskutečňuje takovým způsobem, že sám je ztracen, kdo ztratil podstatu dětství. Snad si dokážeme představit, jak šťastná byla v Ježíšovi vzpomínka na dni jeho dětství. Dětství pro něj zůstalo cennou zkušeností, zvláště čistou formou lidství. Z toho bychom se měli naučit mít úctu před dítětem, které právě ve své bezbrannosti přitahuje naši lásku.

Jeho nejvyšší důstojnost, která hovoří o jeho božství, není nakonec moc, kterou vlastní, ale zakládá se na tom, že je stále zaměřený k jinému - k Bohu, Otci.