Ježíš Kristus prožívá celý lidský život, od počátku do konce. V jeho početí, narození a dětství se setkáváme s pravým Bohem, stejně jako v jeho dospělosti, smrti a vzkříšení.

Mudrc nás může přesvědčit svými slovy, vůdce svou mocí, mučedník svou odvahou, ale malé dítě nás může přitáhnout jen svou potřebou lásky. Vztahuje k nám své ručky a volá nás. Bůh chce být milován! Bůh se jako dítě svěřuje do rukou člověka a tím mu vyjadřuje bezmeznou důvěru: „Přijmi mě do svého srdce, opatruj mě, miluj mě!“

Dospělý Ježíš, Mistr a Učitel, pak bude vyzývat své učedníky:
„Nebudete-li jako děti, nevejdete do nebeského království!“ (Mt 18,3)

Co to znamená, být jako dítě?

Dítě přichází na svět s radostí a s důvěrou v dobro. Žije přítomností a nedělá si starosti o to, co přijde. Ve všech svých potřebách se spoléhá na rodiče, kteří jej milují. I my máme nebeského Otce, na kterého se můžeme zcela spolehnout, můžeme žít v radosti a v důvěře v jeho lásku.

Být dítětem znamená být pokorný a znát svoje omezení. Bůh přichází do našeho světa jako bezbranné dítě, závislé na lidské péči a rodičovské lásce. I my jsme slabí, bezmocní a závislí na druhých a především na Bohu. Jestliže nepřijmeme tuto pravdu o sobě, nemůžeme být Božími dětmi.

Ježíšovo dětství nás učí poslušnosti. Poslušnost je zárukou, že jdu správnou cestou i tehdy, když jí sám nerozumím. Ježíš poslouchal Marii a Josefa a byl jim poddán. Někdy se ale stalo, že musel dát přednost Božímu hlasu (dvanáctiletý Ježíš v chrámě, Lk 2,42-49). I my musíme zachovávat poslušnost vůči těm, kdo jsou nám nadřízeni, kdo jsou moudřejší a zkušenější než my. Na prvním místě je ale poslušnost vůči Bohu.

Malý Ježíšek zakusil i chudobu a pronásledování (Mt 2,13-15). Sám si to nevybral, ale ani to žádným zázrakem nezměnil. Každý nedostatek však dokázal proměnit v požehnání, tak jako se betlémská stáj rozsvítila nebeským světlem. Také my bychom měli proměňovat každý nedostatek v požehnání – trpělivostí, skromností, důvěrou a veselou tváří.

Ježíšovo dětství k nám také mluví o významu trpělivosti a čekání v našem životě. Kristus nic neuspěchal, třicet let se ve skrytosti připravoval na své poslání. Každá etapa v životě člověka má svůj význam. To platí i o našem duchovním životě. Být Božím dítětem znamená plnit to, co ode mě v tuto chvíli Bůh chce, a nevztahovat ruce po vysněných velkých úkolech, ke kterým zatím nemáme sílu ani pověření.

Být jako dítě tedy neznamená být dětinský, naivní, nerozumný, vztekat se a plakat, když se mi něco nedaří. Znamená to obnovit v sobě počáteční radost, důvěru a pravdivost.

Rodiny a děti

Jezulátko má zvláštní požehnání pro děti a rodiny. Chce, aby v každé rodině bylo tolik radosti jako v jeho Svaté rodině. Přeje si, aby každé dítě bylo milováno a aby se mu dostalo všechno potřebné k dobrému životu. Žehná dětem, aby dělaly radost svým rodičům i Bohu. Proto se také úcta k Jezulátku vždy nejvíce soustředila na děti. V dnešní době, která staví děti na okraj zájmu a bere jim základní práva, včetně práva na život, má úcta k Jezulátku obzvláštní význam. Dítě, které je vtělený Bůh, nám připomíná, že děti jsou největším darem pro rodinu i pro celou společnost.

Z PROMLUVY BENEDIKTA XVI.

Soška Jezulátka obrací naši mysl k tajemství Vtělení, k všemohoucímu Bohu, který se stal člověkem a 30 let žil ve skromné rodině z Nazareta, svěřený Prozřetelností do laskavé péče Marie a Josefa. Myslím na vaše rodiny
a rodiny po celém světě, na jejich radosti a starosti. Sjednoťme se v modlitbě a prosme u Jezulátka o dar jednoty a svornosti pro všechny rodiny. Mysleme obzvláště na ty mladé rodiny, které musejí vynakládat mnoho úsilí o bezpečí a důstojnou budoucnost svých dětí. Prosme za rodiny v obtížných situacích, zkoušené nemocemi a bolestí, za ty, které jsou v krizi, rozvrácené nebo trýzněné nesvorností či nevěrou. Všechny je svěřujme svatému Pražskému Jezulátku, protože víme, jak důležité jsou stabilní a jednotné rodiny pro skutečný pokrok společnosti a pro budoucnost lidstva.

Jezulátko nám svou dětskou něhou zpřítomňuje Boží blízkost a lásku. Uvědomujeme si, jakou máme v jeho očích cenu, protože právě díky němu jsme se my sami stali Božími dětmi. Každá lidská bytost je Božím dítětem, a tedy naším bratrem, a jako takovou je třeba ji přijímat a vážit si jí. Kéž by si to uvědomila i naše společnost! Každá lidská osoba by pak byla hodnocena ne podle toho, co má, ale podle toho, čím je, protože ve tváři každé lidské bytosti, bez rozdílu rasy či kultury, se zračí Boží obraz.

To platí především pro děti. Ve svatém Pražském Jezulátku rozjímáme dětskou krásu a náklonnost, kterou Ježíš Kristus vždy projevoval nejmenším, jak čteme v evangeliu (srov. Mk 10,13-16). Kolik dětí však dnes nikdo nemiluje, nepřijímá a ani si jich neváží! Kolik dětí je obětí násilí a různých forem zneužívání bez jakýchkoli zábran! Kéž by dětem byly zaručeny úcta a pozornost, které jim náleží: děti jsou budoucností a nadějí lidstva.